Smysl (nejen)domácího pozorování orchidejí

V orchideářově (a kaktusářově a sekulentářově a žabičkářově a masožravkářově etc etc) životě často narazíme na hlubokou existenciální otázku: když orchidejář pozoruje orchideje - dělá něco?
Samozřejmě každý z nás - podle skupiny - do níž patříme, nalezne správnou odpověď.
Neorchideář samozřejmě řekne: nedělá nic. Je to typ zahálky. Je to maření času. Je to parazitování na těch, kteří dělají hodnoty. etc etc.
Orchideář samozřejmě řekne: pozorování orchidejí je podílení se na poznání. I orchideář však smí přiznat, že se nejedná o práci v typicky pojímaném smyslu. Práce, která by zmnožovala statky vezdejší, která by plodila neopakovatelná díla lidské duše a šikovnosti.
Zde musí orchideář sklopit zrak.

Neorchideář si přisadí: naopak - typický orchideář rozmnožuje rostliny kupováním. To je do očí bijící obludnost. Místo, aby jeho činnost sloužila lidem nějakým rozmnožením obecně prospěšných statků, jeho činnost je činností shromažďovací za účelem osobního, soukromého, individuálního, egoistického blaha. Toto blaho navíc není skutečným blahem, protože souvisí s nenasytností lidského ducha. Boháči hromadí nestydatě do stodol, či ještě hůř - jak praví Jakub: A nyní, vy boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí. Vaše bohatství shnilo, vaše šatstvo je moly rozežráno, vaše zlato a stříbro zrezavělo, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Nashromáždili jste si poklady – pro konec dnů! (List Jakubův, 5 kapitola)

Boháči nemají nikdy dost, protože jejich sběr peněz a moci je obsesí. Je to strach ze smrti a z konečnosti života, který je vede k chorobnému hromadění.
Sběr a shromažďování se podobá oku, které umístěno na miskách vah převáží všechnu hmotu myslitelného světa. Teprve, až to oko něčím zakryjete, ukáže se jeho objektivní váha. Celá ta šaškárna předtím byla jen NENASYTNOST.
Z toho důvodu by se hromadící člověk měl poslat do ústavu, kde by z něj tu nemoc vymlátili.

Co teď řekneš orchideáři? Ty, který hromadíš a pak pozoruješ orchideje a NIC neděláš?
Je to věru těžké najít nějakou smysluplnou odpověď v DOBĚ, KTERÁ DBÁ JEN NA VYKAZATELNÝ ÚSPĚCH. Orchideář nejen, že hromadí, ale také často o své kytky přichází nebo ty kytky nekvetou tak aby to okolí pochválilo jako jakýsi - byť těžko přijatelný - ale přece jen úspěch. Místo toho - samé listí. Navíc to listí někdy všelijak povadlé, pohnědlé, posušené, pokroucené, nedejbože požrané sviluškou, vlnatkou, virózou. Orchideář čumí do toho listí.
Na světě přece však jest mnoho nevykazatelného. Jak vykázat přátelství, lásku? Jak vykázat poznání založené na moudrosti a ne na kapacitě IQ? Jak vykázat radost?
Je vědec v hlubokém slova smyslu vědcem, když mu chybí ono nevykazatelné poznání stavící nad exaktní poznání etiku?
Může být nadšený amatér pohnut svým dlouholetým pozorováním k hluboké moudrosti, která se přetransformuje za jakousi nevykazatelnou radost vyzařující z jeho osoby?
Nikoli - tento náš svět na tyto kategorie už dávno nemá kolonky. Sběratel amatér zůstane sběratelem amatérem - samozřejmě nevědeckou osobou odvrženou parazitovat na slušných lidech.

Leda by pak nějaký nevědecký blouznivec přišel s nápadem, že by se to dalo měřit jakousi energií vyzařující z takového blaženého člověka. Moudrost není chytráctví! Chytráctví tuto pozitivní energii vyzařovat nemůže, říká blouznivec. Jenže je to blouznivec, tak proč se tím zabývat.
Orchideář se smí cítit jako blouznivec. Vždyť je tímto světem neoceněn. Jeho činnost je také bláhová: tupě zírá do listí. Toť jeho výsada...

Přesto, co když se stane, že v člověku dlouhodobě čumícím do listí pomalu roste něco navíc, co se nedá nijak vykázat. Co když tam roste nějaký typ poznání, který má schopnost růst a zvětšovat se ne na základě kupeckých počtů, ale na základě prohlubování VZTAHU. Co když je hloubka poznání měřitelná jen délkou vztahu? A je tedy neměřitelná. Protože - co se děje mezi orchideářem a orchidejí v jejich dlouhodobém vztahu - to nemůže vykázat nikdo. Neznatelně však roste jakési porozumění.
Když se naučím žít s jiným živým tvorem této planety, začnu postupně poznávat jeho zvyky, záliby, rozmary. A mohu se jim přizpůsobit. Mohu rozpoznat, co daná rostlina v dané době a konstelaci - kvality vody, síly světla, vlhkosti vzduchu - zrovna potřebuje. Už jen poznání, že voda a světlo jsou důležité a nejsou vždy stejné.
Toto poznání roste. Najednou člověk ví, co má udělat - když se začne rostlina nějak tvářit. Podobně jako když má psa a postupně začne tomu psovi rozumět. Najednou ví, co má udělat.
Věřím, že tak se to děje u každého živého (a možná i neživého) tvora na tomto světě.

Ne vše, co roste je dobré. Třeba nádor, který dobře roste a dobře se zvětšuje není dobrý. Proto i v oblasti etické může někdy pozitivní přerůst v negativní. Neustále se opakující radost z poznání a pozorování může úzce souviset se lpěním a s potřebou neustále a do nekonečna si tu radost zmnožovat a opakovat.
To je nebezpečí sběratelovo. Vědci zjistili, že když krysu naučí mačkat červené tlačítko, díky němuž jí zabzučí v hlavě pozitivní vibrace vyvolávající pocit štěstí, taková krysa pak mačká na tlačítko tak usilovně a dlouho, že se ukliká k smrti hladem a žízní.
Sběratel bude tak dlouho pozorovat své orchideje, až se upozoruje k smrti. Skoná pak v orchideovém ráji, obklopen tím vším zeleným listím, které pak pozůstalí hodí na kompost nebo za pakatel rozdají sousedům.
Pozorovatelova vášeň by tak měla mít přece jen nějakou mez. Obecná hranice však neexistuje. Pro někoho je to 5 kytek, pro někoho 5 tisíc. V našich českých zemích mají soukromé skleníky jednoho sběratele většinou kolem 2-3 tisíc kytek. Je to moc či málo? Někdy přestane fungovat technika (v zimě nezapne topení ani záložní topení, v létě pak se neotevřou při květnovém úpalu horní větrací otvory ani záložní otvory ani nepřijde alarmující sms). Tomu pak říkáme tzv. velké vymírání druhů. Jak víme, stejně jako na planetě zemi - i v případě života jednoho orchideáře se to děje několikrát. Míváme tak 3-5 velkých vymírání druhů.
Sběratel kytek postupně zjišťuje, že kytky tu byly před ním a budou snad i po něm. Je mnoho rostlin, které žijí déle, než člověk. Jsou rostliny, které jsme získali po zemřelých sběratelích.
To vše vede sběratele někdy k pokoře. Živý vztah - pokud není chorobný - může člověka přivést k poznání, že nikdy nebude tím, kdo nad druhým vyzraje. Ale jedině tím, kdo se může přičinit k obecnému blahu (kterého se nikdy nedostává) třeba tak, že bude sdílet radost, kterou ze svého pozorování listí má. Často jinak, než vyprávěním ostatním lidem o výsledcích pozorování, ne každý to snese.
A tak se bude podílet na něčem větším, než je on sám, protože radost vzniká jedině z živého vztahu. Z živého vztahu vzniká také vděčnost. Vděčnost, že to, co tu bylo miliony let přede mnou - může být najednou - aspoň na chvilku mého života - se mnou. Že se smím od toho živého něco přiučit. A že pak třeba budu někdy sám tolerantnějším. Buď proto, že jsem nepochopen a považován za šílence (a tak budu mít mentalitu opovrhované menšiny) nebo pro to, že ve mne nějak záhadně a nezachytitelně prostě vzroste onen údiv nad stvořením a promění se v solidaritu použitelnou a vykazatelnou ve světě lidském.
Opakem by po tom byl útěk, únik do hájemství svého malého zeleného soukromého ráje schovaného před hrůzami tohoto věku.
Nikoli, ten zelený eden za okny je tu proto, aby burcoval a křičel!
Zde jsem - zázrak stvoření - a ty tu jsi proto, abys svou modrostí přispěl k posílení toho dobrého ve světě. A já ti dám na oplátku energii, abys tak mohl činit. Dám ti poznání, dám ti radost, dám ti odvahu.
Nuž orchideáři, bojuj svůj dobrý boj moudrosti a poznání!




Listí za oknem: