Ty, co jsem zasadil experimentálně do bonsai misek, tak se mají výborně, zejm. jim svědčí rychlé vysychání substrátu. Neriskuji tak uhnití kořenů či zárodků pahlíz jako v běžném keramickém hlubokém květináči. I tak se granodiorit vyznačuje poměrně vysokou nasákavostí, což mě vždy znovu a znovu udivuje. Ještě třetí den po zalití jsou kameny nasáklé vodou. Z toho důvodu jsem dnes přenesl kytky na těchto kamenech raději domů, ve vlhčím prostředí skleníku a většímu chladu bych možná riskoval hnilobu.
toto je moje nejhezčí rupicola - l. fournieri:
krásně roste, má spoustu nových kořenů. Miska jí evidentně svědčí.
detail:
další rupicola, l. liliputana:
tu jsem zaklínil mezi větší kameny a ihned bylo na rostlině znát, že se jí to velmi líbí. Měl jsem ji prvně "tradičním" způsobem - mezi granodioritovou drtí a výsledkem bylo uhnití jednoho výhonu. Teprve toto polo epifytní pěstování přineslo výsledky. Rostlině se začaly plnit pahlízy běžným způsobem a výborně reaguje na střídání sucha a vlhka. Nové dvě pahlízy se krásně vyvíjejí.
Bohužel l. liliputana, kterou jsem získal v lednu a zasadil do oné drti vždy ztratila nový výhon, takže jsem o rostlinu přišel.
Stejný osud potkal i tuto krásnou l. lucasianu, na níž jsem taky vyzrál poloepifitním způsobem pěstění. Nyní nový výhon drží a vypadá to, že i zdárně dospěje:
a tady je nejméně problémová - l. mixta, kterou jsem pro "nenáročnost" - myšleno oproti tvrdým druhům - nechal v hluboké misce v onom tradičním granodioritovém substrátu - tvořícím drť. Ta je po zalití dlouho mokrá, ale rostlině to evidentně nevadí, takže jsem ji v tom nechal. Dokonce to vypadá, že pokvete:
Ostatní rupicoly trpěly přílišným vlhkem (i při zalévání 1x za 10-14dní), takže jsem je musel dát jako záchranné opatření na klacky. Tam se drží, i když už jsou po mých nezdařených pokusech značně vysílené.
Jejich popis přinesu v některé z dalších reportáží...
Žádné komentáře:
Okomentovat