Laelia briegeri Blumensch. ex Pabst 1973 má po letech konečně pořádné kořeny

Tuto laelii mám nejdéle ze všech rupicol. Pořídil jsem ji od O. Lukscheitera v únoru 2011. Prožila toho tedy se mnou nejvíce a je velmi s podivem, že stále žije.
Málem taky už několikrát nežila.
Nejprve u mne stále chřadla a chřadla.
Nicméně jakýmsi zázrakem se mi podařilo ji držet při životě.

Letos byla zavěšena pod stromy a při podzimních deštích chytla spoustu vody. To jí kupodivu nevedlo k zahnití nových pahlíz, ale k bujnému narašení nových a hlavně k tvorbě velkých kořenů. Ty měla vždy nijaké, úzké, chradnoucí.

Neumím z toho příliš udělat závěr. Buď už je natolik silná, že prostě nové pahlízy jsou tlustší a kořeny větší nebo jí velké množství vody popohnalo k nevídanému růstu. Druhá možnost se mi vůbec nelíbí, protože hodně vody pro rupicoly =  neustálý strach, že budou hnít nové výhony.

Ovšem letošní větší množství vody mělo tento efekt na většinu kytek, takže se bojím, že druhá varianta je správně :(

laelia kautskyi - jedna roste a druhá skoro neroste

Naštěstí jsem si loni objednal dvě l. kautskyi. Rostliny dorazily v červenci. Na první pohled vypadaly podobně, ale když jsem je vyndal z květináče - bylo jasné, že jedna je vpořádku a druhá moc ne.

toto je ta silná kytka:

a toto je kytka téměř bez kořenů:

listy obou vypadaly celkem slušně a tak jsem si říkal, že ta horší snadno obnoví růst. Mohl jsem tak pozorovat, jak se chovají orchideje na stejném stanovišti ve stejných podmínkách, ale s různou vnitřní energií - nebo nahromaděných látek, nebo s různou mírou poškození - či jak to nazvat.

Laelia briegeri Blumensch. ex Pabst 1973 pokračuje zdárně v růstu

Naštěstí tato laelie dál pokračuje v růstu. Už se mi mockrát stalo, že jsem uviděl nové kořeny, pak se něco stalo a kytka to  zabalila.
Zjistil jsem, že v růstu chtějí rupicoly dost vody, tak jsem přešel k opatrnému umísťování do květináčků. Rupicolu jsem nechal na klacíku a vsadil i s klacíkem do hliněného květináčku. Každý večer ji zaleji - voda ihned steče pryč. Rostlina je tak vpodstatě pěstovaná poloepifitně. Krčky kořenů jsou stále na vzduchu.
Rostlina vyhnala další odnož, takže nyní má 3 odnože. Každá z odnoží má vlastní kořeny.
Zatím jsem nepochopil - proč někdy rupicola udělá větší a silnější kořen a jindy ne. Příliš nesouhlasím s tvrzením některých pěstitelů - že větším suchem přinutím rupicolu vyhánět delší kořeny - jakoby hledat vodu. Zatím se ukázalo, že když jsem moc sušil, kořen prostě uschl. Naopak se zdá, že když zvýším zálivku, kořen je vitálnější.
Ať je to jak chce, jedná se jako vždy o naprostou alchymii a nelze nic zobecnit a nic doporučit. Největší roli hraje samozřejmě okolní teplota a vlhkost vzduchu a taky průměr počasí při letnění. Letos je víc vlhko, takže opět nelze říct, že co platí letos, bude platit příští rok, pokud budou větší sucha a vedra...
Postupně docházím k závěru, že o pěstování rupicol nelze téměř nic určitého říct.
Snad jen to, že se mi osvědčilo nedávat je pod substrát, ale na substrát, aby šel stále kolem nich vzduch.

celkový pohled na rostlinu

nový kořen bočního výhonu (jak jej přinutit, aby nezaschl?)

dvě nové pahlízy z druhé strany a kořeny, které se pěkně zavrtaly do mechu na klacíku... Tyto kořeny snad zůstanou pevné a zdravé a budou do rostliny pumpovat vodu


.

Laelia briegeri Blumensch. ex Pabst 1973 konečně roste!

Tuto rostlinu mám od Ondřeje Lukscheitera od února 2011.
Získal jsem ji tedy v zimním období, to byla první přitěžující okolnost. Druhá a zásadní přítěž byla, že jsem tuto rostlinu získal jako druhou rupicolu (první byla l. lucasiana ze září 2010, nepřežila, neměla kořeny, nedovedl jsem s ní tehdy nic udělat, postupně jsem ji umučil)
Je tedy neuvěřitelné, že tato Laelia briegeri přežila a dokonce začala růst. Pahlízy má sice scvrklé, ale vzhledem k tomu, že od února 2011 nerostla, je to výkon.
Tatkto vypadala, když mi přišla:

Postupně se smrskla, ale měla štěstí, že jsem ji loni dal na klacek. Tam se vzpamatovala, vyhnala pahlízku, dal jsem ji do štěrku a opět zkolabovala.
Teď už jsem ji nechal na klacku, má novou pahlízku (která roste od října(!)) a teď má dva nové kořeny. Kytku už rozhodně do kelímku nedám a nechám ji co nejdéle na klacku. Vyhovuje jí hodně vody a rychlé vyschnutí, jak jsem psal v minulém článku.
Stav dnes:

tady je vidět nový kořen. V této chvíli bych skoro řekl, že už je rosltina zachráněna.

Na klacku je trochu mechu, možná časem, až rostlina zesílí, přivážu ke klacku trochu cihly nebo něčeho takového, jak jsem to viděl v botanické na slupi.
tady je příklad l. milerii pěstované na korku i kameni zároveň. Tento způsob zdá se mi velmi vhodný - rosltinu lze často zalévat a zároveň roste na kameni:

.

Laelia briegeri Blumensch. ex Pabst 1973 má nový výhon!

UPDATE: TATO ROSTLINA ZMRZLA O VELIKONOCÍCH 2012

Potvrdilo se již poněkolikáté, že rostlina bez kořenů musí být na kůře nebo na kamenech a nesmí být nijak zahrnutá substrátem.
Na oddělené části této importní rostliny začal - měsíc po oddělení (!) růst nový výhon.

detail:

Rupicoly - velikost květu laelie briegeri

Neviděl jsem dosud v žádné publikaci porovnání velikosti květů a tak jsem velice překvapen, jak jsou malinké. Jsou to doslova klenoty. Jakési drahokamy. Tak malinké kvítky opravdu nemohou oslnit davy a asi se nikdy nebudou prodávat v supermarketech po miliónech jako faleňáky. Chvála rupicolám!

Kvetoucí rupicola z Brazílie - Laelia briegeri

UPDATE: OBĚ ROSTLINY ZMRZLY O VELIKONOCÍCH 2012

Je to můj první import, získal jsem ho přes jednoho kamaráda. Snad briegeri (update: pan Šmajer potvrdil toto přiřazení). Překvapivě rozkošně drobounké kvítky. Nádhera.
Přežije u mě?

A ještě l. sincoranu. Tu jsem dal do bonsai misky:

laelia briegeri vyvázaná a zároveň umístěná v bonsai misce

L. briegeri pustila kořeny s novým výhonem - když jsem ji nouzově vyvázal na klacek. U rupicol mi to vždy pomůže - pokud koupím rupicolu bez kořenů a s novým pupenem pahlízy, na níž začínají vyrůstat kořínky, pak se mi taková kytka chytla jedině na kůře. Abych nemusel rostlinu trápit převázáním, čímž by došlo k úhynu kořenů etc., vymyslel jsem nový způsob, který by mohl pomoci v mnoha ohledech. Předně je vždy u rupicol těžké rostliny upevnit k substrátu tak, aby rostlina byla nad substrátem. Kolem klacku se dá silon a je to. U květináče to nefunguje. A tak se vymýšlí různé finty, které se mi ale nepodařilo nikdy úspěšně realizovat. Jako např. uvázat drát kolem květináče apod.
Můj způsob kombinuje obojí. Rupicola je vyvázaná na klacku. Chytne se, roste nová pahlíza. Vezmu klacek, uříznu jej vpůli (to je nejchoulostivější část procesu :) - podařilo se mi to fryčkou - jedná se o velmi tvrdou kůru. Jistě to jde i sekyrkou, musíte, ale dobře mířit).
Tento kousek s navázanou rupicolou jsem dal do misky a obsypal granodioritem. A je to.
Hlavní výhody:
1/ nedojde k likvidaci kořenů
2/ rupicola pevně v misce drží
3/ je dostatečně nad substrátem, aby mohla rychle vysychat, což je při vývinu nového výhonu zvlášť důležité

.

Nový pokus o obnovení růstu stagnujících rupicol I.

Moje uvažování jde tímto směrem: všem sukulentním kytkám vždy pomohlo vyvázání na klacek. Rupicoly, které mi dobře rostou v kamenech v miskách jsou až dospělé a vícepahlíznaté rostliny. Proto zavedu tento obyčej: nedospělé rupicoly budou pěstovány vždy na klacku, než vytvoří dostatečné množství pahlíz a kořenů.
Tato metoda se mi osvědčila už před časem při záchraně semenáčku l. milleri. Na klacku podobně jako l. lundii vytvořila rostlinka ihned nový kořen a základ nové pahlízky. A stejná záchranná akce pomohla i l. fournieri.
Rupicoly naštěstí nejsou ještě v beznadějném stavu, takže věřím, že záchrana zdaří.

l. pabstii  na klacku:

rupicoly - další rána pěstitelskému egu

Po návratu z pracovní cesty jsem objevil mj. další velký neúspěch týkající se rupicol. Krásně vypadající a rostoucí l. lucasiana měla zcela zúžené části dvou pahlíz - asi tak centimetr nad základnou. Asi kvůli uhnití, byť byly zality jednou za 10 dní. Naprosto nechápu proč, je to zoufalé.

Člověk má pocit, že je zase na začátku.

NIKDY NEROSIT RUPICOLY!!!!

Na webu pana Šmajera jsem se dočetl, že okolo rupicol se může v létě večer porosit substrát. Činil jsem tak, ale asi moc, ledaskdy zatekla voda pod kmínky kytek, měl jsem radost, jak se o ně starám. L. fournieri jsem zasadil do krásného nového substrátu a vše se zdálo na světě býti krásné a pokojné. Hle, asi dva dny po tom, co jsem tak učinil nový výhon zčernal. Rychle po něm následovaly všechny nové výhony u všech rupicol. Rosení zapříčinilo během dvou dnů katastrofu. A to substrát během několika hodin dokonale vyschl.

(Na druhou stranu jsem oživil l. milleri přivázáním na kůru, tam občasný deštík nevadí. Kůra holt není substrát. A tak se mi několikrát osvědčilo, že kůra dokáže oživit již opticky zcela jakoby zničené kytky.)


A tak z toho plyne ponaučení. RUPICOLY NIKDY NEROSIT!!!
Opravdu v létě zalévat max. jednou týdně prolitím a nechat být. V zimě jednou za měsíc - jak radí zkušený rupicolář Aleš Dvořák. Nu, vytrestání je nejlepší způsob odnaučení přílišné péče...
Tatko vypadá chudák l. fournieri - zničený výhon - možná aspoň zbytek kořenů z výhonu rostlině poslouží: