restrepia - poučení z poupěte

Vzpomněl jsem si, že jsem v časopise Protestant publikoval článek inspirovaný touto restrepií, proto si dovolím ho sem dát a propagovat tak tento časopis...

Zásadní událost poloviny letošního června

aneb jak jsem určoval neznámý druh restrepie

Napsal mi kolega na facebooku komentář:

Zaostálek lomí ručičkama v parlamentu, zatímco ty si hýčkáš chlupaté kaktusy… Ano, letos se všechno posunulo, celičká příroda jakoby vyčkávala, má-li pustit trošku tepla do našeho kraje. Lze to především pozorovat na rostlinách, některé jsou i o měsíc zpožděné. Proto se stala ona politováníhodná věc, že jsem řešil kvetení kaktusů o měsíc později – v době, kdy jsem měl držet klávesnici za zuby a mlčet, či jen komentovat neštěstí některých politiků. Ale to ne, já si vždycky našel chviličku, abych se pochlubil krásným květem, protože u přírody člověk nikdy neví. Teď kytka kvete a zítra už kvést nemusí (zejména kaktusy rodu lobivia). A nejen to. Dnes kytka kvete a roste a zítra dokonce už nemusí ani kvést ani růst. Úmrtí přichází nečekaně, často nelogicky. Člověk se nemůže připravit. Má vůbec smysl komentovat tak pomíjitelné děje?

Nejtěžší ze všeho je předpokládat, že to, co se jeví jako jisté, může mít už zítra úplně jiný kontext. V ideálním případě by člověk měl žít neustále připraven na totální změnu. Jak to píše křesťanům bratr Ježíšův, a ten by to snad měl vědět: A nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ Vy se však vychloubáte a chvástáte. (Jk 4,13)

16. června jsem publikoval fotografii poupěte orchideje rodu restrepia (až podle květu jsem směl určit druh, takže očekávání bylo veliké), přesně den před otevřením. A já hlupák k fotce napsal: Konečně vykvete restrepia sp. a budu ji moci určit! No – a jak správně můj milý čtenáři tušíš – 17. června jsem nalezl poupě nalomené, jakoby schlíple visící na listu. Nezbylo mi, než násilně rukama rozevřít okvětní plátky a vyfotit vnitřek. V naději, že aspoň tak půjde určit druh restrepie.

Ponaučení? Jak jsem mohl čekat, že to, co se dnes jeví jako téměř jisté, bude zítra naplněno tak, jak očekávám já? Snad je to proto, že si stále přizpůsobujeme svět podle svých představ a přání a zvyků – zkrátka podle své přirozenosti. Někdy jsou naše představy nereálné, jindy reálnější. Podle míry sebedůležitosti pak tato drobná každodenní neštěstí vnímáme jako zradu. Někdy zradí kamarád, jindy kolega v práci, někdy dokonce zdravý rozum.

A závěr? Neřeknu okřídlenou větu typu: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí, i když by se to hodilo. Místo toho prozradím: Na to, jak se ta restrepie jmenuje, jsem nakonec nepřišel. Nicméně budu dál hledat a čekat. Třeba za rok vykvete znovu a květ se nakonec otevře. Jestlipak ho zas vyfotím den před otevřením? Nebo budu pověrčivě čekat, až se otevře, abych se vysmál okolnostem do xichtu?!